Tranzit Venuše

Ve středu 6. června 2012 proběhne v ranních hodinách úkaz, který již za našich životů zcela jistě nezahlédneme. Planeta Venuše přejde přes sluneční kotouč a způsobí malé, ale o to unikátnější zatmění Slunce. Na další takové představení budou naši potomci čekat 122 let. Planeta Venuše byla dlouhou dobu sledována jen jako večernice anebo jitřenka. V roce 1627 si ale Johannes Kepler uvědomil, že by mohla být pozorovatelná i ve zcela jiný okamžik. Planeta při cestě pozemskou oblohou Slunce zpravidla mine – buď jej „nadleze“ anebo „podleze“. Velmi vzácně se však může na několik hodin ocitnout na spojnici Země a Slunce a my pak sledujeme její temný kotouček na pozadí oslnivě zářícího slunečního disku. Od vynálezu dalekohledu na počátku 17. století ale došlo pouze k sedmi takovým událostem: roku 1631, 1639, 1761, 1769, 1874, 1882 a 2004. S ohledem na zákony nebeské mechaniky je totiž dělí intervaly dlouhé 8 a 121,5 roků, resp. 8 a 105,5 roku. První příležitost studovat tento vzácný úkaz dostal anglický astronom Jeremiah Horrocks. Hodně mu přitom dopomohlo štěstí. Geniální matematik pouhý měsíc před úkazem dokončil několik roků dlouhý přepočet, během kterého zjistil, že se Venuše před Sluncem znovu objeví 4. prosince 1639. Jeremiah Horrocks a jeho přítel William Crabtree tak jenom půl hodiny před západem Slunce spatřili něco nevídaného: „Mraky se, jakoby božím zásahem, rozptýlily a já jsem tak mohl znovu začít mé pozorování. Potom jsem spatřil ten nejhezčí pohled, objekt mých přání, bod neobvyklé nápadnosti a perfektně kruhového tvaru, který skoro se již celý rozprostíral na slunečním disku. Nebylo pochyb, že se jednalo o skutečný stín planety, který jsem se okamžitě oddal pozorovat…“ Přechody Venuše neupadly v zapomnění, byť astronomové museli na další takovou událost čekat dalších 122 roků. Edmond Halley v polovině 18. století navrhl tyto úkazy využít k proměření velikosti Sluneční soustavy. Díky Keplerovým zákonům znali astronomové poměry vzdáleností jednotlivých planet od Slunce už od 17. století. Například Venuše ležela zhruba v sedmdesáti procentech vzdálenosti Země nebo Mars obíhal asi 1,5krát dál než naše planeta. Astronomové však tápali při stanovení absolutních vzdáleností planet, např. v kilometrech. Chyběla jim znalost tzv. astronomické jednotky, tedy vzdálenosti Země od Slunce. Edmond Halley proto navrhl, že by se k jejímu proměření využily právě přechody Venuše – planeta se totiž při pohledu z různých částí zeměkoule promítá na poněkud jinou část slunečního disku, takže pro různá pozorovací stanoviště přechází přes Slunce různě dlouhou dobu. Dodejme, že první kalibraci Sluneční soustavy zvládnul v roce 1672 Domenico Cassini a Jean Richer. Avšak s pomocí Marsu. První z nich sledoval polohu této planety z Paříže, druhý ve stejné době z Francouzské Guayany v Jižní Americe. Triangulací tak stanovili vzdálenost Slunce-Země na 140 milionů kilometrů, tedy zhruba o sedm procent menší než ve skutečnosti. Dnes je astronomická jednotka definována hodnotou 149 597 870 691 metru. Není divu, že se měření vzdálenosti Venuše stalo jedním z největších astronomických úkolů 18. století. Jak Angličané, tak Francouzi vyslali na několik míst naší planety astronomy, aby 6. června 1761 pozorovali dění na Slunci co nejpečlivěji. Získaná měření se však k proměření Sluneční soustavy nehodila, pozorovatelé totiž narazili na různé rušivé jevy. Edmond Halley předpovídal, že by tímto způsobem šlo odhadnout velikost astronomické jednotky s chybou jedno procento, ve skutečnosti se ale vzdálenost Země-Slunce vypočítaná z měření pořízených v roce 1761 pohybovala v rozmezí od 125 do 153 milionů kilometrů. Další šance se astronomům naskytla 3. a 4. června 1769. Přechod Venuše přes Slunce tehdy pozorovalo asi sto padesát oficiálních astronomů z několika desítek různých míst. Sice se získalo několik velmi kvalitních měření, vzdálenost Země-Slunce však zůstala i tak nejistá: pohybovala se od 147 do 154 milionů kilometrů. Zatímco v polovině 18. století byly hlavními lovci temné Venuše evropské státy, především pak Anglie a Francie, koncem století 19. převzaly iniciativu Spojené státy americké. Prudký rozvoj přístrojové techniky, především pak vynález fotografie a přesných chronometrů, sliboval mnohem přesnější výsledky. Do lovu podivuhodného úkazu navíc vstoupil zájem veřejnosti. Ve Spojených státech vznikla organizovaná síť pozorovatelů, vybavených speciálními dalekohledy a trénovaných na zvláštních trenažérech. Bohužel, kampaň opět nepřinesla přesnější údaje, proto při lovu dalšího úkazu 6. prosince 1882 astronomové již nic velkolepého nepodnikali. V dalších desetiletích byla nakonec astronomická jednotka změřena úplně jinými způsoby mnohem přesněji. Poslední přechod Venuše přes Slunce proběhl 8. června 2004. Z vědeckého hlediska se jednalo o bezvýznamnou událost, to ale nic neubralo na celkové zajímavosti jevu a samozřejmě jeho unikátnosti. Po osmi letech čekání, ve středu 6. června 2012, tak dostaneme možnost podívat se na jeho ojedinělou reprízu. Událost v celém průběhu můžeme sledovat z takových míst, jako je východní Asie, Austrálie, Tichomoří či západ Severní Ameriky. Pozorovatelé z Evropy však nemusí být nijak zklamáni. I z České republiky bude přechod patrný, i když jen v závěrečné fázi. Slunce nad obzor vyjde kolem 5. hodiny ranní. Venuši v té době zahlédneme jako tmavou skvrnu v horní části slunečního disku. Pokud bude oslnivý sluneční disk ztlumen ranním zákalem, mlhou či průsvitnými mraky, můžeme planetu sledovat jen tak, pouhýma očima. Jakmile však začne Slunce oslňovat, musíme se chránit dobrým filtrem. Nejlepší jsou speciální brýle pro sledování zatmění Slunce, vhodnou náhražkou je temný svářečský filtr (hustota č. 13 nebo 14). Poloha Slunce nízko nad obzorem přitom nemusí být na závadu. Naopak, určitě to bude skvělá příležitost k pořízení řady fotogenických záběrů. Po následující desítky minut se bude temný kotouček přesouvat směrem doprava nahoru, až se v 6 hodin 37 minut letního středoevropského času přiblíží k okraji Slunce. V té době nastane vhodný okamžik podívat se na úkaz dalekohledem. Samozřejmě opět vybaveným speciálním filtrem. Nejdříve si můžeme všimnout jevu tzv. černé kapky, kdy se symetrický temný kotouček Venuše „protáhne“ k okraji slunečního disku a vytvoří na krátkou chvíli zvláštní „kapku“. Poté pravděpodobně uvidíme světlý prstýnek kolem celého temného kotoučku planety – tedy sluneční světlo rozptýlené ve Venušině atmosféře. V 6 hodin a 55 minut letního středoevropského času Venuše sluneční disk opustí, aby se na stejná místa znovu vrátila až 11. prosince roku 2117. V každém okamžiku ale pamatujte, že ať budete úkaz sledovat bez dalekohledu či s dalekohledem, vždy nesmíte zapomenut na svoji bezpečnost. V opačném případě si můžete trvale poškodit zrak! 
převzato z článku Lidových novin a www.astronomie.cz